Během prací na vinici a života v Holiday parku jsem se zamilovala do Izraelskýho kluka, co měl bohužel přítelkyni. I když cestoval s kámošem, byl do ní zamilovanej. Já si stejně nemohla pomoct, srdci člověk neporučí. Nečekala bych, že pár týdnů mi k tomu bude stačit. Bylo to zlý. Když odjeli, ostříhala jsem si všechny vlasy. Chtěla jsem se toho „zbavit“. Bylo ze mě otřepané kuře:) Bylo to pro mě těžké období. Pak jsem chtěla a potřebovala být spíš sama. Odjela jsem z Blenheimu.
Po sezóně jsem se rozhodla vyzkoušet Woofing. Kontaktovala jsem pár lidí a odpověděla mi Holanďanka. Provozuje ubytování ..něco jako relaxační místo a dělá terapii pomocí poslechu hudby. Vesměs lidem provede Tomatisuv test a na základě toho jim „naordinuje“ nějakej typ hudby na určitou dobu. Vesměs používá hlavně klasiku. Může to zlepšit třeba poslech, koncentraci, vadu řeči, dyslexii, u dětí to zlepšuje schopnost učit se atd. Strávila jsem u ní v domě týden. První mě dala na 2 dny do domu pro hosty, což byl hodně luxus a dovolila mi, že můžu poslouchat jakoukoliv hudbu z domu. Je to bývalá jazzová zpěvačka. Má strašně příjemnej hlas a všude v domě bylo vidět, že miluje hudbu a pracuje s ní. Kvanta zásoby klasický hudby, meditační hudby, chill outu a strašně moc world music. Všude v domě bylo strašně moc mašinek na poslech muziky, různý specialní sluchátka, vibrační sluchátka a další nástroje. Pomáhala jsem ji se zahradou a uklizením místnosti pro hosty. Při uklízení byla teda trochu perfekcionistka. Říkala, že je to typický pro Holanďany, že potřebují mít všechno vypiplaný. Akorát její syn nebyl moc spokojenej. Připadalo mi, že jeho máma se rozhodla využívat woofing a nahnat si tak do domu pomocnou sílu, která ji pomůže se spravováním toho kvanta zařízení okolo a woofeři mu jakýmsi způsobem narušujou život, protože se zdržujou ve stejným domě, používaj stejný věci a on si tuhle cestu sám nezvolil.
Rozhodla jsem se vyzkoušet jinou zkušenost. Odjela jsem na sever k Fabianovi. Bydlela jsem v týpí. Domluvili jsme se, že mu budu pomáhat s okolím a občas vypomůžu u něj v práci na salátové farmě, na planete Lettucii. Farma, kde pěstují saláty v takové pěně/vatě a protíkající vodě, kde je plno mineralů a živin. Takže saláty nejsou v hlíně, nepoužívaj žádnou chemii, všechno naprosto organický. Takže salátky můžete pěkně ukousávat rovnou ze „záhonku“. Je tam i velkej sad, plno citrusů, pomerančů, lemonad, tamarillo, a hlavně avokádový sad. Potkala jsem tady výborný lidi. Většinou jsem den pracovala a další měla volno nebo s něčím ještě vypomohla. Kamarádovi jsem pomáhala s barevnýma cementovýma kachličkama. Jde o projekt pro děti a jejich kreativní tvorbu. S dětmi dělají různé barevné mozaiky. Honzik jednou dojel na návštěvu, tak nám půjčili kajaky. Pak jsem si to u nich odpracovala a hlídala jejich dceru.
Na tomhle Woofingu se mi hrozně líbilo, že pracujete jak chcete. Na začátku vám někdo vysvětlí, co by bylo dobrý udělat, co by se tomu člověku hodilo. Vetšinou si sami vyberete, co dělat nebo tak nějak víte, co má přednost, prioritu. Když vás něco nebaví, prostě jdete dělat zrovna jinou činnost. Pár lidí mi říkalo, že mají i špatný zkušenosti. Ale pokud se tam člověk necítí dobře, vážně tam nemá důvod zůstávat. Je to sice pomoc za stravu a ubytování, ale pořád je to pomoc. Pořád to děláte, protože sami chcete. A když jsem si vybrala místo, kde jsem se cítila dobře a pomáhala jsem někomu, protože jsem chtěla a nebylo to pro peníze (jak klasický zaměstnání), zjistila jsem, že to není jen o tom, abych něco splnila a pokračovala dál, ale že i jakoukoliv práci dělám pak daleko líp, nechám si na tom záležet..
Když byl čas, jezdila jsem do okolí na výlety…stopem, ale vetšinou na kole. Stříbrný záliv je nádherná oblast. Nejen přírodou, ale i lidma. Všichni jsou hodně otevření, přátelští… všichni vás zdraví, usmívají se…no fakt už vím, co jsou to doopravdy sluníčkový lidi:)
Jednou mi kamarádka vykládala o tanci o pěti rytmech a pozvala mě to vyzkoušet.
5 rytmů – plynutí, staccato, chaos, lyrika a klid – vytvářejí postupně tzv. vlnu, při které se úvodní pomalý a jemnější pohyb zrychluje a po dosažení nejvyšší intenzity zase postupně zmírňuje a zpomaluje …víc třeba zde.
Dorazila jsem do haly. Bylo tam asi 9 lidí… většinou starší a kupodivu prevážně chlapi. První dojem byl..a sakra…tak tady bude nakonec nějaký country. Pak ale přišla hudba a nebylo to špatný, občas i výborný:) Od pomalejších rytmů po rychlejší, znovu do pomalého rytmu a pak další kolo. Prostřídalo se to od ambientu, world music, psytrance, techno, španělská muzika i turbodechna. Říkali mi, ničeho se neboj, absolutně nikdo tě tu nehodnotí. Dělej jak to cítíš. Ono se to lehce řekne, obzvlášť, když jsem viděla, co se okolo mě začlo dít. Spustila se muzika a všichni začli nehorázně válet/bláznit…jak chcete. Asi 70ti letej děda se najednou plazil po zemi a válel sudy… další lidi skákaly, běhaly, vlnily se, točily, různě kvílely a fakt naprosto spontanně se pohybovaly. Absolutně nikdo nic neřešil. Jen já:) Musela jsem zavřít oči a otočit se ke zdi, abych je přestala sledovat a věnovala se sama sobě. No nakonec to šlo. Po nějaké době mi došlo, ze tohle vlastně ani nepotřebuju, že se dokážu uvolnit a spontánně tancovat. Ale přece jenom mi i docvaklo, že bych tam musela ještě párkrát přijít, abych se zbavila toho, co mám v sobě naučený.
V jednu chvíli jsem si to tam fakt užívala, ale dost mi pomohla muzika. Nepřišlo mi, že bych tam tak řádila jak některý lidi, každopádně druhej den jsem byla naprosto vyřízená, jako bych pařila celou noc. Kdyby mi tuhle zkušenost někdo popsal před půl rokem, asi bych mu neuvěřila, že se něčeho takovýho zúčastním. Byla to paráda.
Jeden člověk mi popisoval jak založil komunitu. Vesměs jsem se dozvěděla, že tu existuje několik hodně znamých a rozvinutých komunit. Někteří z nich vyrabí různá mýdla nebo přírodní kosmetiku a zásobují místní obchody. Jde o několik lidí, kteří bydlí buď na společném pozemku nebo si každý nějakou část pozemku odkoupí a sdílí společná zařízení, alternativní zdroje – elektriku, vodu a nebo naprosto všechno, ať už je to dům, zařízení v domě, jídlo… společně obhospodařují pozemky. Pokud mají děti, společně si je hlídají. Pokud jsou tam zvířata, tak se o ně společně starají. Pomahají si se vším, co jde. Někde to funguje lépe, někde méně. Samozřejmě se to liší místo od místa, komunita od komunity. Tady se moc problemů neděje. Ale pokud se vyskytne nejaký problém, dost se o tom mluví a snaží se to společně nějak řešit. Kdyz mi to popisoval, pro mě osobně to znělo dost neuvěřitelně, protože dostanete nejaký nápad a aby jste to protlačili a zrealizovali, musí to být v souladu s ostatními. Každý s tím musí souhlasit. Další věc je soukromí. Byli tu nejací lidé z Izraele, kde je nejvetší kibutská komunita na světe a ti to místo museli opustit kvůli nedostatku soukromí. Tenhle způsob života vážně není pro každého. Ale pořád je to o lidech a o tom, jak to máte v hlavě sami nastaveno. Když jsem viděla jak to funguje u Fabiana, tak nějak ta vzájemná pomoc je samozřejmostí. Kolikrát je člověk rád, že může s něčím pomoci. Nikdo nikomu neurčuje nejaká pravidla nebo co má kdo dělat. Tak nějak to kolikrát vypline ze společného života a sám člověk rychle ví, co by bylo dobré udělat. Pokud někdo vybočí do extrému, rychle to poznáte. Když člověk žije v přátelském prostředí, kde každý ví o každém všechno… i ta otázka toho soukromí je na místě. Co to vlastně je. Doma v Čechách to vím naprosto přesně. Tady už si tím nejsem tak úplně jistá. Celé to tu vážně funguje na tom, že né, že byste něco měli nebo museli, ale že sami vážně chcete a cítíte to tak vy sami.. A když je to tak u všech, pak to vážně funguje.
Určitě v tom bude spousta dalších zákoutí, tohle je jenom malý náznak, čeho jsem se trochu dotkla. Dost jsem si přišla i na to, že když tu něco dělám účelově a rozumově, tak nějak cítím, že někoho tlačím, nutím k něčemu…
zatímco, když to tak cítím, samo to nějak všechno funguje a vychazí.
Funguje tady i projekt H.A.N.D.S., do kterého je zapojeno kvantum lidí z okolí. U nás to funguje taky jako LETS. Je to u nás teprve v plenkách. Jde o nepeněžní system. Tady je to už na uplně jiné urovni. Peníze se vůbec nemusí používat. Je do toho zapojeno hodně lidí z okolí. Každý člen nabízí nějakou službu/pomoc. Tzn. „koupíte“ si něčí pomoc nebo zboží a „zaplatíte“ jiným zbožím nebo službou. Je to systém svépomoci bez zapojovaní bank a podniků. Tady to doopravdy funguje.
Ještě jsem vynechala malou drobnost:) do Kiwi světa míří mé největší zrcadlo. Moje máma se rozhodla přijet na návštěvu a chvíli tu pobýt a cestovat se mnou. Nikdy neletěla letadlem, neumí anglicky ani slovo, od doktora má zakázano stresové situace a jede na druhou polokouli. Chce se mnou žít jako gypsy a stopovat, tak jsem na to zvědavá. Mám z toho radost, ale trochu i respekt, protože tu bude 2,5 měsíce a já se o ni budu starat jako o dítě. Na druhou stranu vím nejlíp, že tenhle výlet potřebuje jako sůl..tak uvidíme co se stane.) Bude to taková malí procházka ohněm, ale ona je punkerka, tak s ní bude i sranda:) Což znamená, ze ji jedu vyzvednout do Aucklandu na letiště. Za týden dorazí.
Ještě jsem mohla zůstat u Fabiana a další lidé mi nabídli Woofing u nich, ale chtěla jsem strávit ještě nějakou dobu cestovaním sama, takže jsem si sbalila pár švestek a odjela za Honzikem. Společně jsme navštívili Zuzku v Nelsonu, pak jsem se posadila na trajekt a přesunula se na severní ostrov. Moc se mi sem nechtělo, ale po půl roce stráveným na jižáku, si dám nějakou změnu. Každopádně jsem si jistá, že do Stříbrné zátoky se znovu vrátim. Hodně jsem se tam naučila. Dokonce některý lidi z celýho světa jezdí kvůli téhle oblasti a lidem na Zéland.
Takže teď jsem ve Wellingtonu..hlavní město. Bydlim u Iana…počítačový expert, který spolupracoval na grafice filmu District 9. Druhý den po příjezdu do Welingtonu jsem strávila celý den ve městě. Po půl roce jsem si připadala jak zpátky v Evropě…všude plno lidí, rachot, rušná doprava, občas agresivita za volantem…spěch a hlavně ten HLUK. Všude. Chodila jsem znuděná a otrávená po městě s bubnem. Až ke mně přišel jeden obrovskej kluk a pozval mě další den na párty za městem. Nakreslil mi to na papír, dal i telefon na lidi, co mi pomůžou v případě potřeby.
Druhý den jsem si našla bus a jela nakonec města a pak dál ťapala pěšky k nějakýmu domu na konci cesty. Po cestě mi zastavila dodávka usmívajících se lidí a nabrali mě sebou. Přijeli jsme do údolí a byla jsem jak zase zpátky na jihu. Plácek upřostřed bushe, na něm pár domů a pár stanů. Vesměs to působilo jako nějaká zahrada. Všude okolo plno zajímavých lidí, mladí, staří, děti, všichni přátelští. Pro všechny tam bylo přístupné jídlo a stan s nástrojema. Domy byly přístupné pro kohokoliv. Většinu noci jsem strávila hraním na buben. Byla příležitost si s někým pořádně zahrát. V jednu chvíli tam mohlo být okolo 30ti bubeníků z celýho světa… včetně hang drumu. Ve stanu hrály různý kapely, ska, reggae, proběhly breaky, psytrance i ninjatune a turbodechny. Sama jsem se vůbec necítila, všichni byli jak jedna rodina… přátelští, otevření. Takže skoro po roce párty venku.
