Jak jsme odjeli od Hauroka, zastavili jsme se v jeskyních Clifden Caves. Honzik měl čelovku a já jednu jen občas fungující baterku, ale i tak to šlo v pohodě…spousta místností, spousta nápisů ještě i z 19. století, spousta urvanejch stalaktitů, hodně svítívejch broučků, který ve tmě vypadají jak modré hvězdy. Brouzdali jsme dál a dál…až jsme se dostali k podzemnímu jezeru, hluboký…dál to nešlo, museli jsme zpátky. Člověk ani nevěděl jak, ale strávili jsme tam 2 hodiny.
Kepler Trek
Vyrážíme na Kepler track, celou noc pršelo, ráno vstaneme do deště a vyrážíme nahoru. Hodinu okolo jezera Te Anau, pak ještě 3,5 hodiny k Luxmore Hut. Nahoře je parádní výhled, chata umístěná v místě, kde fouká asi pořád. Před náma hory držely všechny tmavý mraky, nad náma slunce, vítr je ale silnej a prší někde naproti v horách. Doraží to k nám a spouští to pěknou dešťovou salvu. Zůstáváme chvíli na chatě a čekáme co bude. Jsme tam dost brzo, do večera daleko, vítr silnej, ale co bysme tam dělali, zkusíme jít dál. Po cestě si říkáme, že to bude asi dost hardcore cesta, ale zkusíme dojít aspoň na Mount Luxmore. Došouráme se k němu, nechali jsme si na sobě batohy jako zátěž, ale vítr se mnou kolikrát hodí na stranu o půl metru. Dojdem pod Mount Luxmore asi po hodině a půl k sedlu, odkud je to navrchol sotva 10 minut, ale tam vítr fouká nehorázně. Nárazovej vítr okolo 110 km/h. Zapřu se nohama, mám na zádech baťoh a ještě se opírám o klacek, ale nemůžu se hnout dál. Do sedla si netroufám a uvědomuju si, že to zas byla pěkná blbost ťapat v tomhle počasí dál. Otáčím to a jde se zas na chatu. Honzik chvíli čeká na lepší počasí, ale pak to vzdává a jde taky. Silnej vítr dokáže udělat pěknou zimu. Musela jsem na sebe navlíknout další vrstvy. Dorazíme na chatu, potkáváme novýho českýho kámoše. Neviděl Čechy aspoň 3 měsíce a je nadšenej, že může pokecat v češtině. Berem 2 čelovky a ve třech razíme k jeskyním Luxmore Caves. U vchodu narazíme na německej starší páreček, přidávaj se k nám. Jdeme níž a níž, ale paní začíná trochu panikařit a vrací se zpátky i s manželem… O kousek níž potkáváme 2 mladý německý kluky…jdeme dál dohromady…je nás 5 a 3 čelovky. Začíná to být dobrá prolízačka… někde jdu první, abych vyzkoušela, jestli se vůbec protáhnu alespoň já. Někde se člověk plazí, někde musí hodně zatáhnout břicho, někde se dá stoupnout, někde jsou velký místnosti, někde křižovatky. Pod náma stále teče potok. Dostáváme se do míst, kde nejsou polámaný žádný stalaktity. Začíná to tu bejt fakt pěkný. Jdeme dál a dál a nikdo neví, jestli to má východ na druhé straně. Dojdeme k cedulce, že si máme všechno omít od bahna, jestli chceme pokračovat dál. Oba němečtí kluci jdou zpátky….nás zvědavost táhne dál, pokračujem… další chodbičky, začínají tu jezírka s vlastním životem, potok pod náma zmizel. Jsou tu jen hliněný stěny. Na co člověk šáhne, nějak se rozpadá. Dostaneme se na křižovatku, začínají tu velký místnosti s nedotknutejma útvarama…nádhera. Dojdem do prostoru, kde už se dá opravdu jen proplazit v bahně, vzdáváme to. Dojdem ke křižovatce zpátky a zkoušíme jinou cestu, ta nás vede po relativně snadné cestě…všude hrozný vlhko…začínáme bejt trochu nervozní, protože cesta je tak snadná, jakoby vymletá od vody, jakoby tam mělo každou chvíli něco protýct. Ale pohoda, objevujem konec. Došli jsme do cíle. Později jsme zjistili, že chodbičky prolízačky byly dlouhý 2 kilometry, opravdu bez dalšího východu a my jsme tam strávili 2 hodiny. Výborný to bylo. Přespali jsme na Luxmore Hut. Znovu hodně dobře zařízená chata…(jsme na dálnici Great walks). Večer mě další izraelští učí karetní hru Asshole a Honzik pak Mariáš. Z chaty je parádní výhled do dvou světových stran. Všude v údolí je obrovská poklička mraků, na horách skoro nic. Jdeme dál. Vítr je skoro o polovinu slabší, jde se daleko líp. Na Mount Luxmore potkáváme dva papoušky Kea, který mě zabavili asi víc jak celej výhled. Chodí/lítaj za lidma, vzlítávaj a snaží se udržet na vrcholku. Jeden vzletěl a snažil se, aby ho to neodfouklo pryč, tak zobákem a s roztaženýma křídlama kloval do drevěnýho kolíku a u toho hrozně ječel jak bojoval.
Pokračujeme dál, dorážíme k prvnímu Shelteru… stříška s odpočinkem. Honzik to vzdává, vzal si špatný boty, má nateklý nohy a vrací se. Já pokračuju k druhýmu Shelteru. Cesta má vést po hřebenu, občas přijde nějaká sprška, ale hřebenovka zajímavá. Jde vidět do všech stran. Dojdu k druhé stříšce, dávám pauzu a sváču, je 1, otáčím to, ať se stihnu vrátit. Odtud už vede jen cesta dolů do druhýho údolí. Potkávám kluky Izraelce. Po cestě zpět už nejde vidět nic, jen prší, vidim tak na 50 metrů před sebe. Po 2,5 hodinách dorážím zpátky na Luxmore Hut. Dávám sváču a potkávám opět Češku se svým Kiwíkem. Čas mám dobrej, stíhám to dolů, ale Češka mě zve na svářáka. Nechám se zlákat a zasekávám se tam. Pujčuju jim svou čelovku, ať se můžou jít mrknout do jeskyní. Jsem trochu ve skluzu, o hodinu později frčim dolů. Pár lidí mi při odchodu naznačuje, že to je blbost. Ale budu spěchat. Povzbuzena si to fičím dolů. Valím a za 2,5 hodiny jsem dole. Kolena hoří, nožky skučí, konec už docházím za tmy. Cesta je naštěstí široká, tak podle kmenu stromů jde poznat okraj cesty. Doražím úplně hotovson, ale bylo to dobrý:)
Mavora valley
Dáváme den pauzu a pak frčíme do Mavora valley. Honzik dorazí a jde se koupat do jezera. Pak zamíříme na vycházkovej trek. Všude je napsáno, že je easy. Cesta vede jen okolo obrovskýho jezera a pak trochu udolím v horách. Berem pár věcí a jde se. Cesta je parádní. Je tu fakt nádherně.. muchničky trochu žerou, ale pohoda… Snažíme se dojít na chatu, která není nijak extra značená. Dál to není trek, jen cesta pro teréňáky, 4×4.. Řešíme kudy jít.. musíme přes řeku.. první brod v ledový vodě.. voda je až po zadek…ledovice. Touhle cestou už to mělo být jen kousek…ee..ale jdem špatně. Jsme na opačný straně řeky… hledáme cestu skrz obrovský bodláky…do toho muchničky žerou a žerou …cestu hledáme asi hodinu a půl..kdoví..pak šílenej brod…ledovice, špičatý kameny a ještě to klouže. To všechno ještě pohoda proti mýmu rukávu z muchniček na rukách..
Ale přešli jsme to. Všechny věci prakticky zůstaly suchý. Po nějaký další hodině..skoro za tmy…dorazíme do asi nejlepší chaty. Chata taková plechovice s komínkem a starejma železnejma kamnama, 4 postele stlučený ze dřeva. Chata leží na křižovatce dvou údolí a dvou řek a nikde nikdo. Nejbližší civilizace asi 70km daleko…paráda. Chtěli jsme zůstat ještě jeden den, ale nevzali jsme si dost zásob. Nikdo z nás nečekal, že dorazíme na nějaký takový místo:)
Ráno ťapem zpátky…já objevila kdesi zašamtročenou mptrojku a narážím na Jacksona… hehehe… a tak si tak ťapu okolo jezera…je parádně…svítí slunce, voda modrá…nádherný hory… a pařím si i s tím baťohem na Billy Jean a řvu na celý kolo:)) Ale naštěstí nikde nikdo…parádní den… hrozně jsem si to užila.
Dorážím k autu… slunce zapadlo… strašná kosa… teplota jde tak o 10 stupňů dolů…z trička skáču do čepice a šály…zabaluju se do deky…začnu dělat čaj a snažim se nastartovat auto. Naštěstí se chytne…doráží Honzik a za chvíli pokračujem na Queenstown.
Queenstown a práce na vinici
V Queenstownu jsme se nakonec zasekli na celej týden se známýma. Chtěli jsme dát trek z Wanaky na 4 dny, ale nakonec po cestě projíždíme přes vinickou oblast Gibston valley a zkoušíme se ptát na různejch vinicích na práci. Nechávám na jedné bráně naivní vzkaz o práci, ale druhej den se nám ozve Češka, která tam pracuje a doporučuje nám jiný místo. Jezdíme a ptáme se celý den. Všichni mají plno, všichni odmítají, vypadá to bledě, jako bychom na to šli špatnou cestou. Všichni nás odkazují na kontraktora. Člověk co zprostředkovává práci více vinicím. Vinice si řeší svoje a kontraktor pro ni sežene lidi, posbírá hrozny a dodá hrozny odběrateli nebo už hotový vínečka. Druhej den se ještě ptáme po okolí v Cromwelu, ale furt nic. Jedem do Alexandry, do jedný kanceláře Seasonal works, kde se chcem zaregistrovat. Už skoro před Alexandrou se ozvou najednou 2 vinice zároveň, že sháněj lidi. V Alexandře se nakonec stejně zaregistrujem a ještě ten den se ozvou taky s jednou nabídkou. Nakonec vybíráme vinici od Jacka, který se nám ozval první. Ráno dojedeme na místo, kde je ještě pár lidí, nesmí pršet, jinak nebude práce. Víno je hodně shnilý po deštích, takže za pár hodin přestáváme stříhat a posílá nás domů. Naštestí druhej den si nás bere pod ruku a začínáme s prací na nové vinici. Začíná parádní počasí, stříháme a postupně se seznamujeme s lidma. Pracovali jsme u nich 5 dní, super lidi. Mně nejvíc sedli Argentinci a Brazilci. Pořád jsme stříhali a povídali si u sebe. Učila jsem je nějaký slovíčka anglicky, oni mě španělsky a portugalsky. Loučení s nimi nebylo jednoduchý. Jak skončila sklizeň, udělala se závěrečná party…barbecue… Jack a lidé z vinice nás hostili vínem a různejma baštama, ke kterejm jsem se tady ještě nedostala. Mezitím jsem si odbíhala ještě sbírat ořechy. Farma nádherná, parádní podzim…nádherný žlutý a červený stromy a slunce. Jen ty rána bývali chladnější. Ale Jack nám dovolil zůstávat v areálu vinice, takže jsme večer mohli koukat relativně v teple na filmy na kompu, používat záchod a konvičku na vodu. Jack je Kanaďan, který učil angličtinu po revoluci v Zábřeze na moravě. Hrozně si chválil žáky a uměl od nich naše nadávky:) Ale tady se vesměs nenadává, takže to má spíš pro pobavení Čechů, které potká. Co mě tady ale dostalo, bylo jak se chovají k levné pracovní síle. Lidi tu makají za minimální mzdu, ale na oběd si můžeš udělat čaj a na závěr ti ještě udělají party. Tohle mi potvrdilo hodně lidí, co jsme potkali.
Jak skončila práce na vinici, přesunuli jsme se za prací na druhou nabídku, co se nám ozvala. Už bylo sice pozdě, už měli plno….ale ráno jsme tam přijeli na čas, přesně než začala práce, našli jsme si kontraktorku a ta nás vzala. Pracovali jsme tam 2 dny. Větší vinice, víc lidí, víc organizovaná a rychlejší práce, o dost chladnější vztahy, lidi si moc nepovídali. Byl to dost rozdíl oproti přátelský atmosféře první vinice, ale našli si mě tam Češi, holka z Brna a kluk z Olmiku a vesměs jsme to prokecali společně.
V téhle době už na mě dolehla obrovská krize ponorky, která se už pár týdnů stupňovala. Začli mi docházet obrovsky propastný rozdíly mezi mnou a Honzikem… který jsem myslela, že nemůžou být důležitý. Bohužel stalo se, že běžné problémy mě dohnaly a na hodném, flegmatickém a všemi oblíbeném Honzikovi mi začlo vadit naprosto všechno. A řešila jsem plány na únik než bude zle. Mám ráda lidi, ale být s jedním kámošem každý den pořád dokola bylo na mě už moc. Každopádně jsem si uvědomila, že už se chovám jak kretén a musela jsem mu to všechno vyklopit, že je zle a že už mi vadí úplně všechno. Už jsem se mu i vyhýbala… hlavně ať nejsem zase s ním. No a od té doby je líp. Řekla jsem to nahlas a hrozně se mi ulevilo. Člověk se tu učí i sám o sobě. Každopádně mi pomohl kontakt viva la Brazilia, Argentina a že si mě našli Čecháčci. Skončila nám práce, opět proběhla závěrečná párty, tentokrát bez jídla, všichni na lačno, tak bylo veselo. Večer jsme se přesunuli do Queenstownu, Honzik si tam našel taky kámoše. Pak přišla ještě jednodenní nárazovka na úplně první vinici se shnilým vínem. Na místě srazu jsme se potkali s dalšíma 3 Čechama, se kterejma jsme se potkali už na první vinici. A tam to začlo, konečně přišel smích. Češi z Plzně, Brna a Kiwíci…bylo výborný s nima pracovat… konečně jsem se zase přidusila smíchem. Výborný lidi. Už přituhovalo…jednou byl ráno led na kalužích, to už byla zima i ve spacáku i s termoprádlama i mikinama…tak bylo jasný, že takhle to dlouho nepůjde dělat. Pak naštěstí zase přišlo oteplení a přiletěla první výplata na účet (je to tu týdně nebo dvoutýdně).
Dali jsme si pár dní spaní v kempu v chatkách a vyrazili s Čecháčkama na výlet. Queenstown funguje zvláštně…můžete si dojet do města a nechat se odvýst taxíkem pod lanovku, lanovkou vyjet nahoru, jít do restaurace, skočit bungy jumping (za tu chvilku nahoře na vyhlídce skákali asi 4 lidi, takže to tam fakt běží jak na pásu) a nebo si dávat motokáry z vrchu kopce, kde vás nahoru zase vozí lanovka. My jsme zaparkovali za městem, vyťapali si to nahoru na kopec. Nahoře už je sníh, hrozná zima a protože se nám nelíbilo v té civilizaci, odešli jsme kousek trasy do lesa a udělali si piknik v jehličnatým lese a padal na nás sníh a mrzli nám ruce:)) bylo parádně… Dusila jsem se mrkví a brečela smíchy…tahle banda mi přirostla hodně k srdci… všichni naprosto odlišní a přesto jsme si sedli.
Sklizeň už skončila a je teď minimálně 2 týdny pauza než začne pruning (zastřihávání větviček)… Byl to takovej relax, hrálo se na kytaru, zpívalo se…. s kámošem jsme vždycky vytáhly nějaký český pohádkový vály, který mi furt zněly v hlavě na trekách. A poznala jsem Zuzku….strašně hodnej a spontánní člověk… musím si jet na Zéland poznat někoho z Brna, kdo zná stejný kamarády. Zuzka cestuje občas s kamarádkou z Čech. Holky se rozdělili a každá jela tak nějak po svých, zase se někde potkají. Kluci se znaj, ale každej přijel na Zéland sám a náhody je nějak semlely dohromady. Poslední večer se objevila ještě poslední Češka a přivezla buben… konečně možnost si zahrát…nakonec se z toho stal několikahodinovej improvizační jam, kdy nás několik lidí v kuchyni hrálo na co se dalo.
….odpadkáč, žufan, vařečka…co se dalo použít, použilo se, přidal se i Ital Antonio. Výborný zase poslouchat nějakej rytmus….
Večer jsem ještě vyfasovala masáž a Zuzka nám četla do 4 do rána Cestu pokojného bojovníka. Bylo mi s něma strašně dobře. Přemýšlela jsem, že pojedu dál s nima, ale nechtěla jsem Honzika nechat samotnýho…a ještě nás čeká oprava auta a projít WOF …technická se tu dělá každýho půl roku.
Rozloučili jsme se…bylo to jako odjíždět z výbornýho tábora, ale doufám, že se naše cesty ještě někde střetnou…čas tu uběhl ani nevim jak. Když se tu člověk setká s dobrejma lidma, zajímavý jak to úplně přehluší ty vizuální vjemy co jsem si tu už zažila…
Člověk tu potká plno lidí z celýho světa a každej vypráví svoje zážitky, zkušenosti…často tu lidi cestují po světě několik let… anglán Andy cestuje nějaký 2 roky a procestoval Asii, vykládal mi o zemích, který projeli s kámošema a asi nejvíc mě dostalo vyprávění o Kambodži…podobná civilizace jako v Nepálu, hned mi startovala vrtulka v zadku a už bych zas někam jela. Vyslechla jsem si o cestování vlakem po Asii za pár stovek dolarů. Chválili lidi v Peru a vůbec strašně vychvalovali Jižní Ameriku, ale vyhejbat se prý turistickým místům…už z důvodu, že i tam místní hrabou jako všude ve světě. Na jednu zem nebo lidi nebo cokoliv slyšíte něco negativního, z druhý strany zase pozitivního. Co člověk, to jiný názor, jiná zkušenost. Nejlepší jet si tam sám a zažít si to. Každýho potká něco jiného, každý zažije něco odlišného.
