Z Christchurche jsme pokračovali severozápadně do průsmyku Arthur´s pass do Southern Alpes, kde už jsou dvoutisícovky. Dorazili jsme večer přímo do vesnice Arthur´s pass, ráno navštívili Visitors centre, kde se má člověk dozvědět aktuální info. Ale ani to nebylo potřeba, počasí napovídalo, že to bude stát za to. Vybrali jsme si trek Avalanche peak. Koupili jsme si knížku o trekách a tahle tam byla docela vychválená, obtížnost: hard, délka 17,5km. Ráno nehorázná kosa, oblíkám čepku, šálu, zimní bundu a další hadry skládám do báglu. Začíná se v nějakých sedmiset metrech, během zhruba 3-4 hodin jsme to vyťapali na vrchol Avalanche peak do výšky 1833m. V průběhu cesty, jak jsme dohnali slunce, začal bejt pařák a jdeme do kraťasů. Na vrcholu proběhl nějakej oběd a zase jsme si to ťapali dolů.
Do té doby byla trasa vyznačená jen občas oranžovým trojúhelníčkem, sem tam na stromě nebo obarvená tyč v zemi říkala kudy kam. Od vrcholu se většina lidí vracela na tu stejnou stranu. My jsme zamířili opačně ke Cross Hut. Od vrcholu trasa prakticky nebyla značená, jen občas sem tam proběhla šipka z šutrů a náznak, že tam před náma někdo šel. Chvilku jsme šli po hřebenu nahoru dolů, říkáme si, že to nejtěžší je za náma, teď už se půjde jenom dolů, ale prd. Dolů znamenalo jít asi 800 metrů lavinovým šutrovitým polem, kde se člověk doslova klouzal v šutrech. Sem tam sem tam a hodina a půl uběhla ani nevim. Byla jsem vděčná za vysoký trekovky, ale dostaly teda co proto. Dole pauza, úplně hotový, sedáme si a najednou lup a díra v jedinejch pohodlnejch kraťasech na dvacet cm. Tak je po nich. Dojdem ke Cross Hut, chata v nádherným údolí přímo pod ledovcem za hranicí lavinovýho pole. Přímo u řeky a zase obklopená stromama. Potkáváme se s pokérovaným Skotem, jedinej člověk, kterýho jsme potkali na téhle straně, dál už nikoho. Doporučuje nám jet co nejdřív na jih na Fiordlands. Cross Hut má vevnitř kamna, rozdělená do patra na spaní asi s 6ti matracema. Za chatou toika. Bylo tam parádně, úplně jsem litovala, že jsme si nevzali spacáky a nezůstanem přes noc. Ale bylo teprve 3 odpoledne, takže pokračujem.
Šlo se okolo řeky, občas se objevila cestička s trojúhelníčkem, ale většinou se skáče po šutrech okolo řeky, sem tam se objeví brod a my louskáme hlavolam, jak pokračovat dál. První brod zdolám úspěšně. S použitím klacků, o který se opírám projdu skrz řeku suchou nohou, Honzik skáče okolo a hledá cestu jinudy. Jsem na sebe pyšná, že jsem to prošla po svým. Proběhnou nějaký pády, Honzik s foťákem skoro do vody, plastovej obal zachraňuje foťák. Já si skočim na pohyblivej šutr, šutr jde doprava, moje tělo se valí doleva se vším všudy. Ani nechápu jak, okolo plno špičatejch šutrů, ale padám do skuliny mezi šutry, baťoh zbržďuje a jedině to trochu schytá ruka, jinak pohoda. Štěstí stálo při mně. Zkouším další brod. Chytrá já si našla kládu a že se přehoupne přes řeku, na první šutr mi to skoro prošlo, ale proběhl nějakej krok vedle a šup, jsem po kolena ve vodě. Trekovky durch mokrý. Nic, aspoň nemusím nic už řešit, chodím skrz vodu.
Čeká nás závěrečná rovinka, nádherný louky, ale mění se to v roztáhlý ústí řeky Waimakariri. Jdeme asi dalších 8 km po šutrech, několik proudů řeky se různě klikatí a my se furt brodíme a brodíme. Honzik skáče zleva doprava, já chodím už skrz naskrz. Sice trekovky nejsou gumáky, ale v té chvíli mi to bylo fuk. Po týhle rovince jsme zbaštili poslední zbytky jídla, zalezlo slunce a začli hrozně otravovat muchničky. Dojdeme ke Klondyke corner, kde kempuje pár aut.
Míříme na silnici, kde projede tak 1 auto za 10 minut. Chceme stopovat, protože je to po silnici ještě 10km k našemu autu. Na křižovatce si vylejvám vodu z bot (doufám, že přežijou), Honzik stopne jediný auto a zkouší na týpka, jestli nás nehodí zpátky do Arthurs pass. Mladej klučina, i když jede úplně jiným směrem, nás nabírá a doveze až k autu. Zlatý kiwíci!
Ráno se probíráme sice do pěknýho počasí, ale objevil se v údolí nehoráznej fučák, nohy bolavý, takže dáváme jen odpočinkový vycházky ke dvoum vodopádům. Oběd a pak vyrážíme zpět do Christchurche vyzvednout Kubu. Po cestě asi v půlce trasy děláme pauzu u jeskyně. Tady je to paráda. Cesta do jeskyně je pro nás sice nepřístupná, má se jít proti proudu vody a i když se dostáváme bosky vodou k ústí jeskyně, je to pro nás moc hluboký. Voda tak nad kolena, chce to pořádný gumáky nebo neopreny. Cesta to ale může bejt zajímavá. Je to tak na 15 minut po různejch schůdkách a řetězech několik set metrů pod zemí. Procházíme to jen po povrchu. Je tam parádně. Okolo žlutý louky s rozházenými skalními útvary po okolí, různě se pasou krávy nebo ovce a v pozadí vrcholky hor. Paráda.
Ale pokračujem do Christchurche. K večeru ještě valim na net booknout Milford track, nejoblíbenější trasu Novýho Zélandu, prej přeceňovaná, ale taky nejhezčí trek a bla bla…znáte to. Ráno nám ve Visitors centru v Arthurs pass ukazovali, že jsou tam 2 volný místa v nejbližším termínu za 10 dní. Nechali jsme to do Christchurche, ať se domluvíme s Kubou. Ale jak sem dovalila do knihovny, zjišťuju, že během dne není už nic volnýho až do 26. dubna. Pešek. Takže volno je tam až po sezóně, ale to už je docela hazard s počasím.
Je to ale i nejdražší trek, člověk si tam musí zaplatit spaní na 3 chatách po cestě, i když ve skutečnosti by třeba stačili 2. Dál je nutný si předem booknout dopravu busem i lodí. Takže tohle se pro nás na podzim nekoná. Pak až leda na jaře.
Kuba nám navíc sděluje, že má jiný plány a míří na sever do tepla.
Ale na Fiordland určitě stejně chceme jet a dáme míň populární treky, buď Kepler nebo Routeburn track nebo obojí. Uvidíme podle peněz. Všechny tracky jsou na více dní a jsou to taky tzv. Great walks (ty nejpopulárnější na Zélandu a je potřeba si je zarezervovat). Horší je to už s dopravou zpátky k autu. Routeburn track končí úplně v jiných horách a je to přes sto km zpátky k našemu autu obloukem na jih. Buď bus nebo stop. Ale uvidíme.
Jinak jízda po levé straně už probíhá úplně v klidu, Kiwíci nemaj snad ani povinou výbavu jako lékarničku v autě, světla používaj většinou až ve tmě. A už konečně vim, co jsme to potkali za zvířátko na tom krátkým tracku v Diamond harbor. Je to Possun, asi jsou tu dost přemnožení a dost bývaj přejetí na silnicích.
